„Nechceme, aby 30 let po znovu sjednocení Německa a Evropy, po pádu železné opony, proti které jsme bojovali, se tato Evropa znovu rozpadla na bývalý Východ a Západ. Je tu i střed. A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek.“(8.6.2019)

„Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat –, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko–české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.“ (9.6.2019)

Tak jaký velký úkol B. Posselt uložil na výše uvedeném sjezdu nejen české politice? Jednoduše řečeno. Vytvořit nový silný evropský střed, který by zahrnoval jižní Německo, tedy Bavorsko, a území bývalé dunajské monarchie, tedy i ČR. Tomuto společenství pak považoval za nutné vdechnout moderní demokratickou formou doby.

A tak ze současných států hodlá vytvořit nový státní celek, v němž by dnešní státy zřejmě ztratily svou státnost, staly se pouhými zeměmi, jimiž za Rakouska– Uherska již byly. Kdo dal takovou moc B. Posseltovi, aby ze států libovolně vytvářel jakési složky nového státu? Když si uvědomíme, že tomuto jeho „státnickému blouznění“ přihlíželi někteří čeští diplomaté, řada dalších Čechů, z nichž nejeden byl ústavním činitelem republiky, a všichni mlčeli, nikdo neprotestoval, dokonce ani dodatečně, jak máme hodnotit jejich chování? Vždyť ČR zřejmě má v novém státním útvaru zaniknout, stát se znovu zemí, v tom lepším případě jedním ze států nového soustátí. Obecně řečeno se mělo státoprávní postavení ČR změnit. A k těmto zamyšleným změnám přítomní Češi neměli mlčet. A přesto mlčeli. Jak jejich chování hodnotit? Jako hrubé porušení jejich ústavních povinností nebo jako zradu? Není na nás, abychom rozhodovali v těchto otázkách. K tomu jsou zejména příslušné justiční orgány.

Ale B. Posselt zřejmě i na tyto otázky myslel. Žádal ochranu lidí, kteří pracovali na tomto velkém politickém díle, kteří pracovali v oblasti kultury, aby byli chráněni nejen silami Bavorska, ale celé SRN. Pokud tomu můžeme rozumět uvedeným způsobem, pak zřejmě jde o plánované zasahování do naší svrchovanosti, o hrubé vměšování do našich vnitřních záležitostí. A opět žádná odpověď ze strany republiky, jakoby se nic nestalo. Ale stalo se! Jen českou odpověď na uvedené kroky postrádáme.

Pokud si uvědomíme, jaké cíle posseltovská politika sleduje, pak nám nezbývá, než se myšlenkově vrátit do Rakouska – Uherska, tehdejšího žaláře národů, a velmi stručně poukázat na „skvělou budoucnost“, jež nás v jeho rámci čekala.

„Němečtí nacionálové byli nejhorlivějšími zastánci politiky vilémovského Německa, věřili ve vítězství německých a rakouských zbraní. Byli rozhodnuti provést systémovou změnu a zvrátit jednou provždy poměry v českých zemích ve svůj prospěch. Tyto snahy vyjadřovala petice vysokoškolských profesorů z konce roku 1915 a její pokračování, „Požadavky Německého nacionálního svazu“ z roku 1916. V březnu 1916 sepsal nacionální svaz v březnu 1916 pamětní spis „Stanovisko Německého nacionálního svazu k nové úpravě věcí v Rakousku, v němž se v devíti bodech požadovalo: upevnění svazku Rakouska–Uherska s Německem, vyloučení Haliče z úzkého státního svazku tak, aby monarchie ztratila slovanskou převahu (Němci tvořili 37 %), změna rakouské ústavy, která by odstranila vnitřní boje, ustavení němčiny jako vnitřní a obcovací řeči, úsilí o vznik jazykově jednotných správních oblastí aj.

Tyto požadavky byly ještě vystupňovány v tzv. Velikonočních požadavcích (Osterbegehrschrift) z 23. dubna 1916, v nichž byl kategoricky vytýčen cíl, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ´ovládáno německy´ a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Další požadavky se týkaly hospodářské celní unie s Německou říší (Mitteleuropa), stanovení němčiny jako úřední řeči, rozdělení země na německou a českou správní oblast ap. (Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. – Osud českého národa v německých záměrech)

„Masaryk ještě než se rozhodl pro odjezd z Rakouska v r. 1914, aby bojoval za nový osud Čechů, zjišťoval, jaké plány má monarchie, pokud jde o český národ. Dozvěděl se, stručně a zjednodušeně řečeno, že po brzké vítězné válce budou dosud vydobytá práva Čechů anulovaná, a říši bude germanizovaná. O tom svědčí i pozdější vyhlášení, které rakouští Němci přijali na Velikonoce v r. 1915. V memorandu, které se v jedné kapitole týká „české otázky“, je uvedeno:

8. Pro Císařství rakouské ustanovuje se státní řeč německá. Zákonem třeba ohraničiti území, na kterém mají kmenové bydliště neněmečtí národové a v nichž ve vnějším styku služebním státních úřadů… může být užíván vedle státní řeči také jazyk jejich.

Kdyby první světovou válku vyhrály tzv. Ústřední mocnosti v čele s vilémovským Německem čekala nás germanizace a likvidace českého národa. Něco hodně podobného pro nás později připravoval Hitler. Na štěstí pro nás vyhráli obě dvě války naši spojenci, jejichž úsilí jsme napomáhali. Snad jsme již dostatečně dějinami poučeni, abychom nepřátelům českého národa a naší státnosti nedali další možnost, aby nás mohli zničit. –red.

1.4.2022 instalovali v městské části Plzně Doubravka sochu Karla I. Habsbursko–Lotrinského. Nemá s ní problém ani starosta městské části, který podle Novinek říká, že poslední císařpán sice může být vnímán negativně, ale zasloužil se o sociální smír atd. I když vezmeme v potaz lepší povahu ušlechtilého slabocha Karla I., jemuž prý manželka Zita Bourbonsko–Parmská po úmrtí arcivévody Ferdinanda řekla "Vstávej lenochu, budeš císařem" (?), přece jen musíme konstatovat, že státoprávně i politicky Karel I. selhal na všech úrovních. Sice je pravdou, že vyhlášením amnestie zachránil některé české politiky, a že otevřel parlament, který jako jediný stát na světě na tři roky zavřel Franz Josef der Erste.

Ovšem Karel I. přišel pozdě, a nikdy nedokázal nic prosadit, navíc doslova zvoral svá povstání v Uhrách proti Horthymu. Ona povstání, která ani neinicioval sám, nýbrž jeho mefistotelská manželka Zita Bourbonsko–Parmská a církevní magnáti Vatikánu.

Jak říkal TGM, na jehož třídě paradoxně – nebo naschvál? – stojí socha Karla I. , "Habsburkové se k nám chovali jako Tataři" – a to po hromadných popravách Čechů, Poláků a Slováků nařízených vojenským velitelem Habsburkem Bedřichem Těšínským. TGM uváděl dokonce číslo 60 tisíc poprav...

Instalace sochy Habsburka, který NIKDY nebyl českým králem! jak lžou média – poslední legitimní korunovaný český král byl pražský sídelní panovník a přítel Čechů Ferdinand Dobrotivý – je jen další třešničkou na dortu antislovanského třeštění a dnešní proukrajinsko–banderovské kolaborace.

Začíná to teoriemi, že vlastně "nejsme Slované", ale jakási směs Keltogermánů hovořící "náhodou" slovanským jazykem, což prý podporují "rozbory DNA". Takto lze dokázat i naše příbuzenství s Džingischánem... Připomíná to II. světovou válku, kdy se Chorvati snažili vyvléknout ze slovanství teorií, že "jsou vlastně východní Gótové"... Pokračuje to tvrzeními o zakladateli státu "T. G. Habsburkovi", jemuž se nesmyslně přičítá nemanželský původ dokonce od Franze Josefa der Erste, nebo o německém původu Boženy Němcové atd. A končí to teoriemi o ČSR jako "zplozenci tragického Versailles", o státu "který selhal, jak o tom napsala knihu jedna Američanka, nebo o habsburskou tom, že vznik ČSR "byl tragédii, která zničila Rakousko" jak to tvrdil filosof profesor Bělohradský...

O tom, že ČSR nerozbila Rakousko–Uhersko, nýbrž je rozbila uherská a německá iredenta, se mlčí. O tom, že stát Washingtonské deklarace poprvé v dějinách učinil z poddaných občany, zavedl první sociální reformy a rovnost žen, se mlčí. O tom, že ČSR byla slovanským státem se spojením na Jihoslovany, Bulhary a Rusy, se mlčí. O tom, že celá politika I. ČSR byla politika slovanské vzájemnosti a protiváhy germánsko–uherské agrese, se mlčí. Mlčí se i o Malé Dohodě, jako hrázi germánské agresi, která nakonec byla, jako vždy v dějinách, rozbita zradou jednotlivých vlád.

Mlčí se o slovanské politice TGM, jenž nabádal, aby žádní Slované nikdy nešli proti Rusku. Házejí se tuny špíny na Masarykova nástupníka dr. Beneše, který zachránil republiku před germánskou genocidou právě spojenectvím s Rusy – a který Slovákům dekrety zachránil jižní hranice.

To vše je součástí antislovanského třeštění, jehož aktéry není většina Čechů, nýbrž menšina kolaborantů a konjukturálních aktivistů, očekávajících za své řiťolezectví vládnoucí moci patřičné jidášské groše a prebendy.Toho všeho se většina českého národa nejen neúčastní, ale vlastenecké organizace proti tomu se začínají ozývat. Jednou budeme dál – jak se zpívá v oné písni.

Na úpatí Krušných hor stojí městečko Jindřichovice, kde se nalézá budova mauzolea, v němž je uloženo asi 7.200 malých rakviček, které ukrývají kosterní pozůstatky srbských zajatců, z nichž většina zemřela ve zdejším zajateckém táboře, který zde byl zřízen a provozován v letech 1915–1918.

Vznik tábora pro válečné zajatce byl pravděpodobně iniciován hraběcím rodem Nosticů, který vlastnil panství Sokolov, Jindřichovice a Kraslice. Pro zřízení tábora nabídl několika hektarový pozemek, jenž se nalézá mezi hlavní silnicí Sokolov–Kraslice a mezi okresní silnicí Jindřichovice–Rotava. Na panstvích Jindřichovice a Kraslice drželi Nosticové tisíce hektarů lesního majetku, kromě toho pak i tisíce hektarů orné půdy a pastvin. A tak potřebovali pracovní síly, které by nahradily pracovníky, jež museli nastoupit do vojska. Kromě toho vlastnili Nosticové několik pil a kamenný lom.

Velitelství armády Rakousko–Uherska přijalo nabídku Nosticů, vyslalo do Jindřichovi generála armády Raudnitze a ten zřízení tábora na navrhovaném místě schválil. Městečko leží v místech, které je jedno z nejstudenějších míst v Čechách vůbec. Když do tábora dorazili jako první ruští zajatci, zhodnotili zdejší počasí jako sibiřské. Zajatecký tábor byl určen a naplánován pro 25.000 zajatců, ale v posledních letech války zde bylo až 35.000 zajatců.

V červnu 1915 přišlo do městečka vojenské komando, které se nastěhovalo do domku vdovy Svorníkové, ale když přišly prázdniny a uvolnily se budovy školy, nastěhoval se celý štáb do školní budovy. Vojenskými zeměměřiči byl zpracován plán výstavby tábora. Přišlo prvních asi 300 ruských zajatců, kteří začali se stavbou vodovodu, neboť bylo zřejmé, že pro tak značný počet lidí, kteří budou v zajateckém táboře, by městský vodovod nestačil. Zároveň se začalo s budováním reservoáru pro vodovod.

Velitelem tábora byl určen velitelstvím armády obrst Franz Laser a jeho zástupcem se stal jeho pobočník František Husák. Později dostala škola i telefonní spojení, byla zde umístěna i útvarová pokladna tábora. Školu hlídala pravidelná vojenská stráž, která se v časových termínech pravidelně střídala. Již v říjnu začali přicházet do Jindřichovic zajatci ze srbské fronty. V táboře bylo již vybudováno několik baráků a celý štáb zajateckého tábora se přestěhoval přímo do tábora, kde se horečně a rychle budovaly další baráky, ale i budovy skladů, hygienických zařízení, zdravotní střediska a dalších zařízení nutných pro tak značný počet lidí.

Během válečných událostí na území Srbska však bylo mnoho lidí, kteří byli okupační armádě Rakousko–Uherska (RU) nebezpeční a nepohodlní a tak bylo nutné, aby ze Srbska byli odstraněni. A tak do zajateckého tábora byli umísťováni i nepohodlní lidé. Byl zde internován 91letý srbský pravoslavný biskup i se svým 8letým pravnukem, bylo zde i několik desítek žen, vesměs ze srbských intelektuálních kruhů. V zajateckém táboře bylo několik set srbských důstojníků v hodnosti od poručíka do generála.

V 6.00 ráno byl budíček. Poté byla snídaně, která se skládala z černé kávy nebo čaje s jedním krajícem chleba. Černá káva byla ovšem vyrobená z náhražky, tj. z ječmene s přísadou cikorky. A čaj nebyl pravým čajem, byl to bylinkový čaj.

Po snídani následoval raport a rozdílení zajatců do pracovních komand. Zajatci jezdili do lesa pro dřevo, k vlakům pro poštu do Anenského údolí, tahali uhlí z dolu, který byl vzdálen přes 15 km od tábora. Koně nebyli. Zajatci vše museli tahat na kárách.

Asi v 5. – 6. hodinu skončilo zaměstnání. Večeře se skládala opět z kousku chleba a kávové náhražky, nebo z bylinného čaje. Maso a masné výrobky zpočátku byly jen výjimečně o vánocích nebo církevních svátcích, od r. 1917 nebyly vůbec žádné. V neděli se nepracovalo a zajatci se zúčastňovali bohoslužeb podle jednotlivých náboženství. Nejvíce zde bylo zajatců dle pravoslavného ritu. Italové byli katolíci. Byli zde i zajatci muslimského vyznání.

Ve svém volnu se zajatci věnovali různým koníčkům. Zejména ze dřeva vyřezávali nejrůznější řezbářské výrobky, dózy, dřevěné krabice, hole a hůlky. Okolní příroda jim nabízela mnohé samorosty, které po patřičné úpravě byly často uměleckými díly. Věnovali se i hrám. Zajatci z řad důstojníků vytvořili dokonce divadelní soubor a hrálo se zde i divadlo. Zajatci, zejména v zimních měsících, trpěli zimou, neboť paliva byl značný nedostatek i když v lesích bylo dost potřebného dřeva. Ale ty byly v držení rodu Nosticů a ti za palivové dřevo žádali peníze. A že zajatcům byla zima, to nikoho nezajímalo. V zimních měsících byla úmrtnost značná, táborové nemocnice byly přeplněny. Nemocní umírali na tuberkulózu, tělesnou slabost, skvrnitý tyf, neštovice a jiné nemoci.

Když lékař u pacienta konstatoval smrt, hned se přikročilo k pohřbu. Pohřeb se konal na hřbitově, který se nalézal přes silnici do Rotavy na pokraji lesa. Ten byl oplocený. Dnes po plotu zbyly jen části betonových sloupků. Celý hřbitov je zalesněn. V letech 1925 – 1932 byla provedena exhumace zde pochovaných srbských zajatců. Celkem bylo na hřbitově pohřbeno asi 6.500 zajatců. Na lesním hřbitově je dodnes pohřbeno asi 500 italských zajatců a přibližně též 500 Rusů. U vchodu na lesní hřbitov je shromážděno několik desítek pomníků, které nechali postavit příbuzní svým rodinným příslušníkům po roce 1918, tedy dříve než došlo k uvedené exhumaci. Zde byly pohřbeny, resp. umístěny nejen pozůstatky v Jindřichovicích zemřelých, ale i zemřelí z jiných zajateckých táborů, např. z Písku, Chebu, Chodové Plané a z Chomutova.

Již před tím bylo rozhodnuto, po dohodě s královstvím Jugoslávie, postavit zde mauzoleum, kde budou pozůstatky zemřelých zajatců uloženy. Nabízel se reservoár pro pitnou vodu, jenž sloužil zajateckému táboru a který po stavebních úpravách vyhovoval. Mausoleum je stavba zčásti vybudovaná do terénu a z části sklepní prostor.

V první světové válce začaly Francie a Anglie provádět blokádu Německa, takže do německých přístavů nemohly vplouvat lodě z ciziny. Z Chile se do českých a uherských zemí dovážel ledek. Když jeho dovoz ustal, projevilo se to i na zemědělské výrobě. V Německu se již v této době vyráběla hnojiva umělá. Jejich produkce však stačila jen pro Německo. Proto bylo rozhodnuto postavit chemickou továrnu, kde by se tato hnojiva vyráběla i v Rakousko–Uhersku. Uskutečněním výstavby byla pověřena společnost, která měla sídlo ve Vídni. Bylo rozhodnuto postavit tuto továrnu v Sokolově, neboť chemická továrna v Ústí nad Labem měla již svoji výrobní kapacitu plně vytíženou.

Stavba chemické továrny byla zahájena v roce 1916. Začátkem roku 1918 se zde již výroba umělých hnojiv prováděla. Kde ale sehnat dělníky, kteří by tak rozsáhlou továrnu postavili? Velmi mnoho lidí ze Sokolova a okolí muselo narukovat k vojsku. Proto bylo rozhodnuto využít ke stavbě komplexu továrních budov zajatce z tábora Jindřichovice. A tak každý den vycházel ze zajateckého tábora na pochod asi jeden tisíc zajatců, kteří pochodovali do 16 kilometrů vzdáleného Sokolova. Zde pracovali 9 hodin a pak museli pochodovat zpět do Jindřichovic. Cesta trvala 2 hodiny a někdy i dvě a půl. Zejména v zimních měsících byla pro zajatce utrpením. Zajateckou kolonu doprovázela ozbrojená stráž rakousko–uherské armády, v níž byli i vojáci s despotickým chováním. Když některý zajatec vysílením padl, naložili ho na káru, kterou zajatci táhli sebou. I za pochodu zemřelí zajatci museli být převezeni do tábora, neboť počet zajatců, kteří odešli a kteří se vrátili, musel souhlasit.

Zajatci, kteří byli přiděleni do tisícového komanda, docházejícího na stavbu Chemických závodů v Sokolově, měli budíček v půl páté ráno, došli na pracoviště před sedmou hodinou a pracovali zde 9 hodin s půl hodinovou přestávkou na oběd. Ten se skládal z polévky a kusu chleba.

Zajatci stavěli i železniční most přes řeku Ohři, který vedl do Chemických závodů v Sokolově. Tyto získaly pro své provozy, kde byla značná spotřeba uhlí, byla zde totiž i elektrárna, uhelný důl, který podzemní šachtou dopravoval uhlí do třídírny. Odtud se lanou dráhou dopravovalo do elektrárny. Potřebná zařízení museli vybudovat zajatci z tábora v Jindřichovicích.

V komplexu Chemických závodů v Sokolově existoval ještě v 70. letech 20. století objekt, který sloužil v době jejich výstavby k ubytování stavebních techniků z řad zajatců, kteří v něm bydleli a měli zde zřejmě i svá pracoviště, takže byli ušetřeni strastiplného pochodu do Jindřichovic a do Sokolova. Zajatci byli 14 hodin denně v jednom kuse na nohou. Při nedostateční výživě a hrubém zacházení se nelze divit, že v táboře bylo hodně nemocných a vysoká úmrtnost.

Již jsem zde uváděl, že v táboře byly i civilní osoby a že tedy tento tábor sloužil i jako internační tábor. Zda civilní internované osoby měly možnost se stýkat se zajatými srbskými vojáky, se mi nepodařilo zjistit. Určitě však internované osoby nechodily do práce, nebyly zapojovány do pracovních komand. Ani zajatí důstojníci nebyli nuceni manuálně pracovat.

Konec první světové války v říjnu a listopadu 1918 zastihl zajatecký tábor ve zmatku. První se rozutekl celý štáb velitelství tábora, naposled opustili tábor čeští vojáci, ti odešli 3. až 5. listopadu 1918. Odcházeli i Srbové a Rusové, kteří odjížděli dráhou z Rotavy–Anenského údolí. Zůstali jen Italové.

Ale nastalo rabování. Obyvatelstvo, které na konci války trpělo značným nedostatkem potravin, ale i oděvů a jiných potřeb, se vrhlo na nehlídané sklady a bralo vše, i to co nepotřebovalo. Rabování se zúčastnili i vojáci, kteří měli své posádky v Karlových Varech, Chebu nebo v Sokolově. Po obohacení se vraceli domů. Při rabování byl jeden vojín (jmenoval se Helgert) četníkem zastřelen. Italů v táboře bylo asi 700, chovali se velmi disciplinovaně.

To, že došlo k rabování v táboře, nebylo divu. V Jindřichovicích a v okolí byly děti, čtyř nebo pětileté, které vůbec neznaly bílé pečivo, sladkosti jako cukr. Všude byl nedostatek oděvů, prádla, ale i bot. A tak lidé z Jindřichovi, ale i z Kraslic, Rotavy, dokonce ze vzdáleného Sokolova, přijížděli do tábora rabovat.

Závěrem je nutno konstatovat, že jak první světová války, tak i druhá světová válka, byly zcela zbytečné. První z nich připravila o život více než 20 milionů lidí, druhá již přes 50 milionů. Ani jedna z nich však nic nevyřešila. Společenské rozpory ve světě mezi lidmi zůstaly stále stejné a nevyřešené. Jsou to problémy mezi chudými a bohatými, tedy sociální, dále náboženské, rasové. Kdy a kdo tyto problémy nenásilně vyřeší?

Bylo to 28. července 1914, kdy Rakousko–Uhersko (R–U) pod záminkou atentátu na následníka trůnu v Sarajevu a odmítnutí ultimata Srbskem vyhlásila srbskému království válku. Vojska R–U překročila srbské hranice. Srbská armáda útok v pohoří Geru a Kobary nejen odrazila, ale provedla do rakouské linie i průlom. Proto bylo povoláno německé vojsko. Tažení proti Srbsku se zúčastnila i vojska Bulharska. Teprve tehdy byli Srbové donuceni k ústupu přes Albánii na řecký ostrov Korfu, kde se konsolidovali a dále proti německo–rakousko–bulharským silám bojovali na soluňské frontě.

V jindřichovickém táboře byl i srbský zajatec dr. Žifko Topalovič, člen vedení srbské socialistické strany. Padl do rakouského zajetí u města Lazarevac v listopadu 1914. Spolu s plukovníkem Lubomírem Pokorným napsal protest proti režimu a podmínkám v zajateckém táboře. Prostřednictvím španělského vojenského ataché ve Vídni jej poslal Mezinárodnímu červenému kříži v Ženevě. I rakousko–uherští socialističtí poslanci intervenovali v jeho prospěch a tak byl z Jindřichovi přemístěn do zajateckého tábora Aschax.

Těžké životní podmínky v táborech měly za následek vysokou úmrtnost. V Jindřichovicích se konal pohřeb vždy o třetí hodině odpolední, kdy tábor opouštěl pohřební průvod, vpředu byl nesen pravoslavný kříž a za ním následovaly rakve v potřebném počtu. Byl neseny na ramenou spolutrpících nebo na vozech. Těla byla vyjímána z rakví a kladena do společného hrobu. Rakve byly převezeny zpět do tábora, aby sloužily dalším zemřelým. Přesný počet zemřelých srbských zajatců v rakousko–uherských táborech nebyl nikdy zjištěn, odhaduje se však na 300 000 až 600 000. Srbští zajatci byli v táborech nejen v R–U, ale i v Německu a Bulharsku.

Srbský národ v první světové válce měl velké ztráty, asi 30% veškerého obyvatelstva. V r. 1925 se prováděl za účasti pravoslavných kněží soupis vojenských zajateckých hřbitovů v ČSR. V Čechách bylo zjištěno 172 hřbitovů, na Moravě 38 a na Slovensku 139, tedy celkem 349 hřbitovů, kde byli pohřbeni srbští váleční zajatci. Celkem bylo zjištěno v Čechách 7.229, na Moravě 990 a na Slovensku 7.356, celkem tedy 15.575 pohřbených srbských zajatců. Největší hřbitovy byly ve Velkém Meder–Čalovo, Broumově a v Jindřichovicích.

Návrh na vybudování kostnice mausolea v Jindřichovicích předložil církevní inspektor Milivoj Crvačanin v roce 1925 a zároveň dal návrh, aby se mausoleum vybudovalo v místě bývalého vodojemu, který sloužil pro zajatecký tábor. Exhumace kosterních pozůstatků probíhala v letech 1926 až 1932 a bylo exhumováno 7.100 srbských a 189 ruských zajatců z jindřichovického tábora, z Chebu a z Plané u Mariánských Lázní. Pozůstatky každého ze zemřelých byly vloženy do zvláštní rakvičky (70 x 30 x 30 cm). Prvním správcem mausolea se stal místní zedník pan Borůvka, kterému jugoslávský stát vyplácel 1.400 dinárů každý měsíc.

Přítomni byli Jugoslávské strany: jugoslávský vyslanec jako zástupce krále, za jugoslávskou vládu ministr dr. Kralevič, generál Milovanič, náčelník generálního štábu jugoslávské armády, několik jugoslávských senátorů a poslanců v čele s Herbarem a Miloševičem, zástupci města Bělehradu, zástupci srbského Sokola a další hosté.

U mausolea nastoupili v plné zbroji čs. vojáci a legionáři. Z království Jugoslávie v čestné stráži byla vojenská akademie, zástupci jugoslávského námořnictva a poddůstojnická škola. Setkání se zúčastnily i obrovské zástupy přihlížejících lidí, které se sjely ze širokého okolí.

Po doznění jugoslávské a čs. hymny sloužil zádušní mši nišský patriarcha Dosedej společně s podkarpatským vladykou Dymaskynem, ruským vladykou Segejevem a vladykou v Československu Gorazdem. Poté byly položeny věnce od prezidenta T.G. Masaryka a krále Alexandra se slovy: „Děkuji obětem za národní osvobození.“ Bylo položeno celkem 30 věnců, mezi nimi věnce od čs. parlamentu, všeslovanského i čs. Sokola, od obce Jindřichovice a občanů.

Nišský vladyka Domotej jménem patriarchy vysvětil kostnici–mausoleum s posmrtnými pozůstatky obětí zajateckého tábora a pokropil je vodou ze sedmi srbských řek jako symbol smutku a slz příbuzných a občanů Srbska, A mluvili ještě další představitelé jak z jugoslávské, tak i z československé strany. Všichni zdůraznili přínos srbského národa při obraně práv evropských národů a někteří z nich připomněli, že to byl právě srbský národ, který již ve středověku bránil Evropu proti tureckým vpádům, a od nepaměti přinášel nesmírné oběti, prožíval značné utrpení.

V roce 1995 byla provedena jugoslávským zastupitelským úřadem v České republice prohlídka objektu. Tento konstatoval, že bude nutné provést opravu celého mausolea. Bylo též zjištěno, že z mausolea byl odcizen měděný plech, který pokrýval střechu. Finanční prostředky na opravu zajistilo Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo kultury Slovenské republiky a Ministerstvo kultury Republiky Srbsko, jakož i někteří srbští podnikatelé, kteří mají trvalý pobyt v naší republice.

Mnozí slyšeli nebo jsou jim známá jména táborů smrti jako „Buchenwald“ nebo „Osvětim“, ale je jen málo lidí, kteří znají – Talerhof. Mnozí věří, že zvěrstva nacistů v Německu proti Židům nemají na celém světě žádnou obdobu, a proto musí Německo oprávněně platit za své zločiny a navždy cítit vinu před židovským lidem.

Nyní západní regiony Ukrajiny (historicky region Galicia) jsou považovány za nejvíce protiruské na Ukrajině. Historie ukazuje, že zrovna „Zapaděnščina“ se v první polovině dvacátého století stala citadelou ukrajinského radikálního nacionalismu, a v letech 1940 – 1950 zde působily protisovětské ozbrojené útvary ukrajinských nacionalistů.

Češi, Slováci, Poláci, Chorvaté, Srbové a samozřejmě i obyvatelé současné západní Ukrajiny, Rusíni si vzpomněli na svou slovanskou sounáležitost, přemýšleli o svém politickém postavení v říši, ve které vládne německá a (v menší míře) maďarská šlechta.

Samozřejmě, „majákem“ pro Slovany východní Evropy v té době bylo Rusko.
Ne Ruská říše jako stát – monarchie, většina slovanských národních osobností tehdejší doby byla chladná nebo dokonce otevřeně nepřátelská, zejména proto, že Rusko bylo členem Svaté aliance spolu s Rakousko–Uherskem. Ale ruský svět, ruský jazyk a ruská civilizace byly vnímány Slovany východní Evropy jako kulturní fenomén, na který by se měli orientovat, a který byl jedinou alternativou ke germánskému světu, ve kterém Slované měli místo jen na nejnižších úrovních hierarchie.

Ze zřejmých důvodů se Rakousko–Uhersko velmi obávalo ruského vlivu. Ačkoli ruští imperátoři v 19. století často vystupovali jednotně s Vídní, rakouské politické kruhy chápaly nebezpečí pan–slovanských názorů ve východní Evropě a považovaly za nezbytné udělat vše pro ochranu „svých“ Slovanů před nebezpečným sousedstvím a vlivem Ruské říše.

Tak ještě v roce 1848, když Rusko pomohlo Rakousko–Uhersku vyrovnat se s maďarskou revolucí, gubernátor Haliče hrabě Franz Seraph von Stadion–Warthausen řekl, že Haličané by měli zapomenout na svůj ruský původ a rozvíjet svou vlastní kulturu jako národ oddělený od Ruska.

Situace se stala obzvlášť napjatou na přelomu 19. a 20. století, kdy se Rakousko–Uhersko stalo nadějným spojencem Německa a pravděpodobným protihráčem Ruska v nadcházejícím konfliktu (a o tom, že dříve nebo později vypukne velká evropská válka, mnoho předních evropských politiků tehdy nepochybovalo).

Místní obyvatelstvo se označovalo jako „ruskije“, významná část rusínského obyvatelstva vyznávala pravoslavné křesťanství a sympatizovala s Ruskem. Tato situace přirozeně vyvolávala napětí rakousko–uherských úřadů, které v případě konfliktu mezi oběma státy viděly v Rusínech – zejména v těch, kteří se hlásili k pravoslaví, potenciální „pátou kolonu“ Ruské říše.

Od konce 19. století začalo Rakousko–Uhersko investovat značné síly a prostředky do vytváření nového, dosud neviděného politického konstruktu – „Ukrajinců“. V tomto procesu sehrál klíčovou roli profesor Michail Gruševskij, ideolog pro–rakouských „Ukrajinců“ , který sepsal „nové dějiny ukrajinského národa“.

V roce 1914 začala první světová válka, ve které Rakousko–Uhersko bylo v alianci s Německem proti Ruské říši a zemím Antanty. Ale ubohá rakousko–uherská armáda téměř okamžitě utrpěla řadu vážných porážek od ruských vojsk, v důsledku čehož Rusové obsadili východní Galiciju a Bukovinu. S obavami z počátku anti–rakouského a pro–ruského povstání v Galiciji zahájil rakousko–uherský režim masovou politickou represi.

Vzhledem k tomu, že ve Lvově, stejně jako v jiných městech Haliče, nebylo dostatek věznic kde by drželi tak velký počet vězňů, dostaly se rakouské úřady do obtížné situace – po měsíci byly haličské věznice přeplněné, na konci srpna 1914 se začalo s přesuny vězňů do větších věznic mocnářství.

Stravování v Talerhofu bylo určeno pro pomalou smrt obyvatel lágru. Krmili vězně chlebem z té nejhorší mouky smíchané se slámou, také dostávali trochu řepy nebo brambory. V důsledku toho většina vězňů v táboře hladověla, mnoho lidí prostě zemřelo od vyčerpání.

Samozřejmě, to nebyly jen vši, co zabíjelo vězně Talerhofu. Úplavice, tyfusová horečka a tuberkulóza se v koncentračním táboře šíří obrovskou rychlostí. Během prvních šesti měsíců tábora zemřel každý pátý vězeň. Ale nejenom nemoci a hlad, ale i nesnesitelné životní podmínky ničily vězně v Talerhofu.

Smrt v Talerhofu se málokdy přihodila přirozeně: Násilná smrt vítězoslavně procházela Talerhofem. O nějakém léčení nemohlo být ani řeči. Dokonce i lékaři byli nepřátelští vůči internistům. Podle Vavrika koncentrační tábor v Talerhofu byl nejhorším vězením rakouské říše.

Chybou těchto nešťastných lidí byla pouze jejich nesprávná národnost a náboženství. Do Talerhofu byli z Haliče a Zakarpatského území přivedeni pravoslavní Rusové, zejména zástupci rusínské inteligence – kněží, učitelé, lékaři, novináři, všichni ti, kteří díky svému vzdělání a odborné činnosti byli schopni ovlivnit veřejný názor v Haliči a zabránit tak šíření mýtů o „politických Ukrajincích“ prorakouskými propagandisty.

V květnu 1917 císař Rakousko–Uherska, Karel I. Habsburský, nařídil uzavření koncentračního tábora v Talerhofu. Kasárny tábora byly prakticky neporušené až do roku 1936, kdy byly zničeny. Během jejich demolice bylo exhumováno 1767 mrtvol, které byly znovu pohřbeny ve společném hrobě v sousední rakouské vesnici Feldkirchen.

Strašný Talerhof nebyl jediným koncentračním táborem Rakousko–Uherské říše, kde byli vězněni Rusíni Haliče a Zakarpatí. V roce 1914 byl na místě staré pevnosti v Terezíně také otevřen koncentrační tábor. První vězni do Terezína dorazili 3. září 1914.

Během 2. světové války nacisté – dědici rakousko–uherských katů, kteří předčili své mentory –otevřeli koncentrační Ghetto Theresienstadt v Terezíně, kde byli vězněni především Židé a kulturní, vědecké, umělecké osobnosti Německa a dalších evropských zemí.

To, co Rakousko–Uhersko udělalo během první světové války ve vztahu k pravoslavnému rusínskému obyvatelstvu Haliče, lze popsat jen jedním slovem – genocidou. Nyní však raději nevzpomínají na ty tragické události ani v Rakousku, ani na Ukrajině.

Koneckonců, moderní ukrajinská státnost je mnohem blíže ideologii vyrobené v rakousko–uherských „politických zkumavkách“. Tento projekt „ukrajinizace“ měl a má za úkol zbavit území rusky smýšlejícího etnika a nahradit ho jiným, ruskou kulturu nenávidějícím.

Ukrajinství, ukrajinská myšlenka (dnes také známá jako ukrajinský národní projekt) je jednoznačným projektem střídavě prováděným několika zahraničními centry pro formování národní identity východní slovanské populace Haliče a populace Malého Ruska, ke kterému došlo na přelomu 19. a 20. století. Obyčejným rolníkům, většinou negramotným, bylo „ukrajinství“ vštěpováno násilně – bitím, týráním, šikanou, zabavováním majetku.

Ukrajinský národní projekt byl vynalezen jistým Pavlem Svijem, polským separatistou, který zuřivě nenáviděl všechno ruské. Byl prvním, kdo publikoval „ukrajinský slovník“, vydával dialekt jako samostatný jazyk. Tehdy byla tato myšlenka podchycena orgány Rakousko–Uherské říše, která začala tuto iniciativu financovat. Následně byl projekt přebrán Německem a Anglií.

Na Západě se obávají tématu genocidy Rusů v Rakousko–Uhersku, mlčí o tragédii původního ruského obyvatelstva na území Habsburského impéria, tedy v moderním Maďarsku, na Slovensku a na západní Ukrajině, protože by museli přiznat, že to byli oni, kdo řídil likvidaci ruského obyvatelstva.

Pro všechny Rusy je důležité pochopit, že všichni jedno jsou:
Pro všechny Rusy je důležité pochopit, že všichni jedno jsou:Ukrajinci, Bělorusové, Rusové – je zde jeden lid rozdělený špatnými mudrci. Ukrajinci jsou Malí Rusové, Bělorusi jsou Velcí Rusové, jsou to subetnické skupiny, součásti jednoho celku ruského ethnosu.

Název Malorus se používal ve 20.století až do roku 1944 Byl to název etnografický a zeměpisný, protože Rusko se dělilo podle dialektů a území na Bělorus, Velkorus a Malorus Tak to určil největší slavista J,P. Šafařík, tak to určili ruští etnografové jazykovědci a historikové, jako akademik Tarle, tak to určil největší slovanský archeolog prof. Niederle atd. Podívejte se na mapu Slovanstva z roku 1909 v knize Slovanský svět do prof. Niederla....

Tak například Poláci drželi území na jihu (Kamenec Podolskij) a Tataři obsazovali Krym pod Turky Byl vrácen Rusku 1783 knížetem Potěmkinem Tauričevským (titul byl podle Tauridy–Krymu! nebyl to jen stavitel vesniček pro diplomaty!) a potvrdil to náš Josef II. Až do loupeže Chruščova 1954 byl Krym ruský.

III) Státnost Malorusi neboli Ukrajiny se datuje až od I. světové války od roku 17, kdy vojska Němce Mackensena spolu s rakouským vojskem Böhm–Ermolliho, co prohrál Zborov, instalovala Ukrajinskou národní radu s atamany Machnem, Petljurou a Skoropadským. Skoropadský jako gen. sekretář vládl před Leninem (toto Putin v projevu zkráceně nenaznačil, a to pak mate veřejnost neznalou podrobností) pomocí dekretů univerzálů. Po občanské válce atamani s bělogvardějci prohráli a teprve tehdy Lenin ustavil Malorus – Ukrajinu jako socialistickou republiku ,součást SSSR, a to roku 22. Atamanské peníze měly první hákový kříž dávno před Hitlerem, byl brán jako slovanský symbol....Je to publikováno s foto v knize Za svobodu. Sovětské Rusko ustoupilo zpočátku Němcům v Brestlitevském míru, který podepsal Trocký. a proto mohla existovat "Centrální Ukrajina" dva roky, nežli bolševici vyhráli občanskou válku.

IV) Od tzv. "centrální Ukrajiny" Skoropadského se odtrhli RUSÍNI pod dr.Žatkovičem v USA, a připojili se k nově ustavené Republice Československé, pozdější ČSR. Důvod prostý. Ukrajinci Kyjeva neuznávali Podkarpatské Rusíny jako národ. To se děje dodnes a je ironií osudu, že tisíciletí okupanti Rusínů, Maďaři dnes účelově hájí jejich samostatnost.

Rusíni, ktorí obývajú transkarpatskú oblasť na Ukrajine, sa znova obrátili na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, aby uznal výsledky regionálneho referenda z roku 1991, kedy až 78 % obyvateľov regiónu hlasovalo za priznanie ich statusu autonómneho regiónu...

Rusíni, kteří obývají transkarpatskú prostoru na Ukrajině, opět se obrátili na ukrajinského prezidenta Peter Porošenka to přijal výsledky regionální referenda z roku 1991, v němž až 78 % obyvatel regionu hlasovali pro návrat jejich statusu autonomní oblasti.

Karpatský rusíni požadují uznávání jejich autonomii. " Máme dvě hlavní požadavky – uznat rusínů než etnika a uznávají regionální referenda v roce 1991, kdy 78 % subregionu hlasoval pro pořízení autonomní území Ukrajiny," citace vesti Ivana Palinkaša rusínskeho, vůdce A člen hnutí předsednictví rady lidi podkarpatských rusínů.

Není to poprvé, kdy Rusíni z regionu požadují vládu v Kyjevě, přijmout výsledek referenda před 25 lety. V létě roku 2015 organizace rusínských aktivistů poslala odvolání k radě Evropy, Evropská komise, organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), organizace Spojených národů, jakož i parlamentům v Maďarsku, České republice a na Slovensku. S cílem zvýšit tlak na prezidenta Porošenka, aby přiměl ukrajinskou vládu k přijetí výsledky referenda.

…Aj podkarpatská rusínska spoločnosť sa v čase Gorbačovovej perestrojky a glasnosti prebudila z letargie. Vo februári 1990 sa v Užhorode konala ustanovujúca konferencia Spoločnosti podkarpatských Rusínov, ktorá v septembri schválila Deklaráciu o návrate práv svojbytného národa Rusínov a obnovenie rusínskej autonómie.

Požiadala prezidenta ZSSR Gorbačova a parlament ZSSR o zrušenie uznesenia Najvyššieho sovietu, ktoré rozhodlo o reorganizácii – premene Zakarpatskej Ukrajiny na Zakarpatskú oblasť (22. 1. 1946) a o vytvorenie autonómnej republiky Podkarpatská Rus. Začiatkom roku 1991 v Moskve prebiehali rokovania medzi predstaviteľmi Spoločnosti podkarpatských Rusínov a predsedom Rady národností Najvyššieho sovietu ZSSR. Rokovanie však stroskotalo v dôsledku známeho moskovského puču a následného rozpadu ZSSR.

Ukrajina vyhlásila suverenitu 24. augusta 1991. Vzápätí začali ukrajinské nacionalistické organizácie vojnu proti Spoločnosti podkarpatských Rusínov. Svoje úsilie zamerali na rozbitie jej vedenia. Predseda spoločnosti, hlavný architekt mesta Užhorodu Michail Tomčanij, musel dokonca emigrovať do Maďarska.

Pod tlakom nacionalistov a z existenčných dôvodov opustila vedenie väčšina jeho zvolených členov. V septembri 1991 sa delegácia Spoločnosti podkarpatských Rusínov zúčastnila v Moskve na zasadnutí OBSE. V sekcii pre problematiku národnostných menšín vystúpil predstaviteľ tejto spoločnosti a upozornil delegátov na cieľavedomú etnickú likvidáciu vedenú proti rusínskemu národu na Podkarpatskej Rusi tak zo strany sovietskeho režimu, ako aj nového ukrajinského štátu.

V jesenných mesiacoch 1991 prebiehala na pôde oblastného zastupiteľstva v Užhorode búrlivá diskusia o probléme autonómie Podkarpatskej Rusi. Ukrajinskí nacionalisti sa všetkými spôsobmi snažili zablokovať schválenie uznesenia na túto tému. Na pomoc im 21. novembra náhle prišiel z Kyjeva predseda Prezídia Najvyššieho sovietu Ukrajiny Leonid Kravčuk. Obratnou demagógiou dokázal „presvedčiť“ zástupcov oblastnej rady o nevhodnosti použitia „cudzieho“ pojmu autonómia v projekte budúceho štatútu Podkarpatska a namiesto neho ponúkol ukrajinský pojem „samospravnisť“ (samosprávne administratívne územie). Komunisti a predstavitelia jeho ponuku pokorne odsúhlasili.

Dňa 1. decembra 1991 sa uskutočnilo referendum o nezávislosti Ukrajiny. Na Podkarpatsku potom prebehlo trojaké referendum: o nezávislosti Ukrajiny, o samospráve Zakarpatska a o vytvorení maďarského autonómneho územia. Za nezávislosť Ukrajiny hlasovalo 92,59 percenta voličov, za samosprávne (autonómne) územia so zvláštnym štatútom 78 percent voličov, zatiaľ čo 81,4 percenta obyvateľov Berehovského okresu hlasovalo za vytvorenie maďarského autonómneho územia.

O týždeň neskôr, 8. decembra 1991, predstavitelia Ruskej federácie, Ukrajiny a Bieloruska spečatili oficiálne zánik Sovietskeho zväzu. Začiatkom marca 1992 schválili zástupcovia oblastnej rady na svojom zasadnutí uznesenie o zriadení samosprávneho územia Zakarpatska s osobitným štatútom, ďalej legalizáciu rusínskej národnosti a zriadenie Berehovského maďarského autonómneho okruhu s centrom v meste Berehovo.

Ale parlament Ukrajiny pod nátlakom nacionalistov odmietol toto uznesenie potvrdiť. V júni 1992 síce schválil zákon o slobodnej voľbe národnosti pre občanov Ukrajiny, ale naproti tomu novozvolený prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk vydal interné nariadenie, záväzné pre všetky úrady, aby Rusíni boli aj naďalej registrovaní iba ako Ukrajinci.

23. mája 1993 zástupcovia oblastnej rady na svojom riadnom zasadnutí definitívne schválili výsledky decembrového referenda (1991) vrátane hlasovania o samosprávnom území a maďarskom autonómnom okruhu. Výsledky všeľudového hlasovania v Zakarpatskej oblasti sa stali zákonom, ktorý sa môže zrušiť iba opakovaným referendom. Kyjev však úplne ignoroval uznesenie oblastnej rady.

V júni 1996 parlament Ukrajiny schválil novú ústavu, ktorá upevnila unitárne usporiadanie štátu uznávajúceho iba autonómiu Krymu (a to ešte pod nátlakom Ruska). Ústava definitívne pochovala nádeje na demokratické federatívne usporiadanie Ukrajiny dôsledne zohľadňujúce a podporujúce regionálne záujmy jednotlivých historických krajín vrátane Podkarpatskej Rusi.

Ukrajinská politická elita tým potvrdila svoju štátotvornú bezradnosť. Ukrajina získala nezávislosť vďaka „prevratovej“ súhre vonkajších okolností v dôsledku zrútenia ZSSR. Táto samostatnosť zastihla nepočetnú ukrajinskú opozičnú elitu úplne nepripravenú. Tá totiž nemala žiadnu koncepciu, ani ekonomickú, ani štátotvornú, ani zahraničnopolitickú.

Práve preto úzkostlivo lipla len na udržaní nečakane získaného daru od totalitného komunistického režimu – ukrajinského štátu. Disidenti prejavili úplnú neschopnosť riadiť štát, v ktorom žilo okolo 50 miliónov ľudí, preto ochotne spolupracovali s bývalou komunistickou byrokraciou hlboko nakazenou centralizmom, unitarizmom a korupciou. Dokonca aj bývalí väzni gulagu prijali bez zábran unitaristickú ústavu, rozpracovanú nacionalistami, čo boli vlastne iba prefarbení príslušníci komunistického establishmentu.

Z rôznorodých skupín obyvateľstva – spojených na území Ukrajiny počas stáročí Ruskom a Sovietskym zväzom – mal sa vytvoriť „jednotný ukrajinský politický národ“. Namiesto organickej práce sa rozdúchali národnostné vášne. Na Podkarpatsko prichádzali z Haliče bojové skupiny haličských ultranacionalistov a zastrašovali rusínske a maďarské obyvateľstvo.

Začala sa invázia haličských Ukrajincov na Podkarpatsko; usadzovali sa hlavne v mestách, vytláčali Rusínov z pomerne dobre platených miest, rozpútali búrlivú kampaň na poukrajinčovanie Rusínov, vyhlasujúc ich za „nezrelých“ Ukrajincov. Starousadlíci Užhorodu, Mukačeva, Vinohradova, Chustu začali opúšťať kraj a sťahovali sa do Maďarska, na Slovensko, do Česka či Rakúska.

Nadmernú aktivitu začala vyvíjať podkarpatská pravoslávna cirkev Moskovského patriarchátu. Urýchlene stavala v mestách s pomocou Moskvy gigantické kostoly v ruskom štýle, v dedinách zase menšie, akoby chcela povedať: Tu sme a tu zostaneme! Takéto „katedrály“ zmenili tradičnú stredoeurópsku architektonickú siluetu podkarpatských miest. Ako huby po daždi vznikali pravoslávne kláštory, ktorých je dnes v kraji takmer sto!

Gréckokatolícka cirkev, obnovená v čase perestrojky, prakticky ani nezačala boj proti nezadržateľnému šíreniu vplyvu pravoslávia. Ukrajinskí nacionalisti vniesli do gréckokatolíckej cirkvi rozkol. Rozčlenila sa na prívržencov zachovania jej tradičného administratívneho priameho podriadenia Vatikánu a konania bohoslužieb v cirkevnej „slovančine“ a na zástancov podriadenia ľvovskému kardinálovi a bohoslužieb v ukrajinčine. O situácii v tejto cirkvi svedčí fakt, že po smrti dvoch biskupov (proukrajinského a prorusínskeho) sa podkarpatskí hierarchovia nezhodli na nástupcovi. Pre upokojenie situácie vymenoval pápež za biskupa Mukačevsko–užhorodskej eparchie – Slovteka.

Svojráznym vrcholom protirusínskej politiky Kyjeva sa stalo schválenie rozsiahleho programu o potláčaní rusínskeho hnutia a všetkých jeho prejavov na domácej pôde i v zahraničí pod názvom Súbor opatrení na riešenie problémov Rusínov–Ukrajincov (Plan zachodiv ščodo rozvjazannja problem Rusyniv–Ukrajinciv) schválený vládou Ukrajiny 7. októbra 1996.

„Originálnu“ agrárnu reformu uskutočnil prezident Kravčuk. Rozdal každej rodine jeden hektár pôdy a zvyšok nechal kolchozom, ktoré sa mali transformovať na agrofirmy. Ale, ako vzápätí zistili noví majitelia pôdy, jeden hektár je na trhové hospodárenie málo a ručne ho obrábať je zase nesmierna drina, pretože pôda na Podkarpatsku je drsná. Mechanizovať prácu v takomto hospodárstve nemá zmysel. Noví sedliaci sa húfne zbavovali tohto danajského daru alebo nechali ležať pôdu ladom a odchádzali za prácou na maďarské, rakúske a talianske farmy. Bývalé sovietske podniky prestali fungovať, kolchozný systém sa zrútil, nezamestnanosť dosiahla 80 až 90 percent.

Na Ukrajine žiadne zásadné hospodárske reformy neprebehli, politické, administratívne aj hospodárske posty naďalej ovládala skorumpovaná postsovietska nomenklatúra. Spoločnosť zachvátilo zúfalstvo a beznádej. Väčšia časť práceschopných obyvateľov odchádzala za prácou do zahraničia.

V posledných rokoch Podkarpatsko a jeho obyvateľov často sužujú prírodné katastrofy a bezprecedentné povodne. V novembri 1998 bolo zaplavených 70–tisíc ha pôdy a 118 dedín a obcí vrátane častí Užhorodu, Mukačeva, Chustu či Vinohradova. Voda zasiahla 14 500 domov, 1 500 úplne zničila a o domov prišlo okolo 20 tisíc ľudí. Úplne zničených bolo 339 km ciest a 22 mostov, poškodených bolo 16 mostov.

Nenávratne zničená bola aj unikátna Usť–Čornanská železnica. Zároveň úrady evidovali viac ako 2–tisíc lokalít s pôdnymi zosuvmi. Katastrofálne povodne na Podkarpatsku sú priamym dôsledkom barbarskej ťažby dreva v Karpatoch. V sovietskom a ukrajinskom období sa na Podkarpatsku vyťažilo približne 100 miliónov kubíkov dreva. Na porovnanie – v čase prvej ČSR sa na Podkarpatsku vyťažilo okolo 7,5 milióna kubíkov dreva a navyše sa opäť zalesňovalo.

Odmietavý postoj ukrajinskej vlády, prezidenta a parlamentu k rusínskemu hnutiu vyvolal svojrázny „súboj“ medzi Užhorodom a Kyjevom. Už v máji 1993 sa totiž v Užhorode vytvorila tzv. tieňová dočasná vláda Podkarpatskej Rusi. Neskôr sa ukázalo, že to bola provokačná fraška ukrajinských tajných služieb zameraná na diskreditáciu rusínskeho hnutia ( „vláda“ zanikla v roku 2000).

Až v apríli 2002 vyniesol krajský odvolací súd rozsudok o uznaní právoplatnosti rusínskej národnosti. Na Podkarpatskej Rusi to bol prvý prípad súdneho uznania existencie národnosti Rusín od roku 1946. Rusínske organizácie uznali toto rozhodnutie ako prelom v ignorantských praktikách ukrajinských úradov. Začiatkom decembra 2002 zástupcovia oblastnej rady na svojom riadnom zasadnutí schválili uznesenie o právoplatnosti pôvodného etnonyma autochtónneho slovanského obyvateľstva „oblasti“, Rusíni.

Na Ukrajine sa konalo sčítanie ľudu. Predstavitelia rusínskych spolkov sa na ňom na Podkarpatskej Rusi na vlastnú žiadosť zúčastnili ako pozorovatelia. Podľa ich údajov – napriek štvavej protirusínskej kampani ukrajinských úradov a nacionalistov – sa len v Mukačevskom, Užhorodskom, Svaljavskom, Perečinskom a Voloveckom okrese hlásilo k rusínskej národnosti okolo 70–tisíc obyvateľov. Ukrajinská štátna štatistika však uviedla pod tlakom medzinárodného spoločenstva a orgánov EÚ číslo 10–tisíc osôb hlásiacich sa k rusínskej národnosti.

Vzťah Rusínov k novému štátu názorne charakterizuje ich vnímanie rusko–ukrajinského vojnového konfliktu na východe štátu. Donbas je im ukradnutý, mládež sa snaží uniknúť mobilizácii; najväčšie percento dezertérov z radov armády je práve z Podkarpatska. V spoločnosti zavládla depresia spojená s rastúcim nezáujmom o veci spoločné. Výsledok sociálnych a ekonomických experimentov rôznych ideologických rojkov v 20. storočí bol negatívny.

Zvlášť negatívny bol pre rusínsku spoločnosť s jej neúplnou sociálnou štruktúrou a absenciou duchovnej, kultúrnej a majetnej elity. Tamojšia spoločnosť bola dedinská, zničená „socialistickou“ kolektivizáciou. Likvidácia tradičnej hospodárskej a duchovnej kultúry na rusínskej dedine mala pre rusínsku spoločnosť tragické následky. Takmer otrocká práca v kolchozoch likvidovala tradičný cyklus života rusínskej rodiny tesne spojenej s prírodou.

Takzvané „zarobitčanstvo“ (brigádničenie) mužov v Rusku, na Ukrajine a dnes po celej Európe zničilo rusínsku rodinu, a tým aj jej národnú identifikáciu. Prebudenie sa dotklo iba úzkej vrstvy intelektuálov, čo ešte viac uľahčuje denacionalizáciu Rusínov.

Obranná taktika ukrajinské armády je podle norem mezinárodního práva problematická, podotýkají experti. Přítomnost vojenské techniky v městských oblastech podle nich ohrožuje civilisty. Ukrajinští představitelé výtky odmítají s tím, že nemají jinou možnost, jak se ruským agresorům ubránit.

„Velmi se zdráhám naznačovat, že Ukrajina je zodpovědná za civilní oběti, protože Ukrajina brání svou zemi před agresorem,“ uvedl profesor mezinárodního práva William Schabas z londýnské Middlesex University. „Ale tím, že Ukrajina přináší válečné pole do civilních čtvrtí, zvyšuje nebezpečí pro civilisty,“ dodává.

A právě to je podle lidskoprávních aktivistů problém. Podle Richarda Weira z krizového oddělení neziskové organizace Human Rights Watch má ukrajinská armáda „odpovědnost podle mezinárodní práva“ odstranit své vojenské síly a vybavení z oblastí obývaných civilisty.

„Pokud budeme následovat vaši logiku, pak bychom nemohli bránit naše město,“ odmítl kritiku Andrij Kovaljov, mluvčí 112. teritoriální obranní brigády. Podle poradce prezidenta Volodymyra Zelenského Oleksije Arestoviče brigáda funguje na principu ukrajinské parlamentem schválené vojenské doktríny „totální obrany“, která jim umožňuje bránit své domovy, které jsou převážně v městském prostředí.

Arestovič dodává, že mezinárodní humanitární pravidla vedení války na Ukrajině neplatí, protože Rusko Ukrajinu jako samostatný národ neuznává, a ta tedy bojuje za vlastní přežití. „To, co se zde děje, není soupeření evropských armád podle zavedených pravidel, ale boj lidí, kteří čelí existenční hrozbě, boj za přežití,“ uvedl. „Nemůžeme zabránit našim občanům, aby bránili své domovy.“

Podle Weira hrozí, že Rusové využijí ukrajinské obranné strategie pro své účely. „Pokud je zde vojenské vybavení a Rusové tvrdí, že útočí na toto vojenské vybavení, podrývá to tvrzení, že záměrně útočí na civilní objekty a samotné civilisty,“ uvedl.

Rusko a Ukrajina jsou smluvními stranami Ženevských úmluv, které stanovují, že civilisté musí být chráněni a za žádných okolností se nesmí stát cílem vojenských útoků. Za civilisty se ti lidé, kteří nejsou členy ozbrojených složek stran konfliktu. Pokud jedinec nenosí vojenské označení a otevřeně nenosí zbraně, pak se považuje za civilistu.

Ukrajina, USA a další státy osočují Rusko, že se ostřelováním ukrajinských měst dopouští válečných zločinů. Rakety dopadají na civilní objekty, jako jsou školy či nemocnice, které jsou chráněny Ženevskými konvencemi. Rusko tvrdí, že útočí jen na vojenské cíle.

Americká televizní stanice CNN zveřejnila odborný materiál o ukrajinských nacistech, konkrétně o praporu Azov. Navzdory jednostrannému zpravodajství o situaci na Ukrajině, které je pro západní média obvyklé, novináři tyto radikály označovali za nacisty, a nikoli za hrdiny, jak požadují směrnice pro zahraniční politiku Washingtonu.

Je třeba poznamenat, že pro americkou veřejnost, a ještě více pro úřady, nebyly nacistické sklony „Azova“, které se nyní projevily, překvapením. Ještě v roce 2014, kdy se Washington aktivně zapojil do dění na Ukrajině, radikálové poutali pozornost nejen svou zvláštní krutostí, ale také nacistickými znaky na uniformách.

„Během své největší slávy jako bezpečnostní síly byl prapor Azov spojován s rasovou nadřazeností a neonacistickou ideologií. Formace byla aktivní zejména v Mariupolu v letech 2014 a 2015. Korespondenti CNN v oblasti v té době hlásili, že Azov používal neonacistické emblémy a další znaky,“ uvedli Američané.

Američtí experti uvedli, že od roku 2014 ozbrojená formace výrazně posílila a rozrostla se. Azov otevřel letní tábory pro děti a polovojenská výcviková střediska. Radikálové pořádají společenské a politické akce, včetně hudebních festivalů a turnajů smíšených bojových umění. Ukrajinští nacisté se tak podle CNN prosazují v mezinárodním ultrapravicovém prostoru.

V Německu zůstává válka hmatatelnou a děsivou realitou, která nevyvolává vzrušení při jejím provádění, jak to můžeme vidět například v současnosti ve Francii prostřednictvím určitých dominantních médií. Tito signatáři, kteří zastupují většinový názor v civilním obyvatelstvu, se znepokojením sledují nárůst válečného štvaní ze strany EU a Německa prosazovaného ukrajinským prezidentem, který chce přelít aktuálně omezený konflikt na Ukrajinu na země EU vynucením si intervence NATO .

Tyto celebrity, vědci a politici jsou proti speciálnímu programu ve výši 100 miliard eur plánovanému pro Bundeswehr. Vláda SPD, Zelených a FDP s podporou CDU/CSU plánuje „největší přezbrojení Německa od konce druhé světové války". S výzvou se obrátili mimo jiné politici SPD Andrea Ypsilanti a Jan Dieren, levicová politička Julia Schramm nebo sociolog Klaus Dörre. Mezi signatáři jsou luteránská teoložka Margot Käßmann, herečky Katja Riemann a Corinna Harfouch, hudebníci Sebastian Krumbiegel a Bela B. i historická postava Strany zelených Hans–Christian Ströbele a levicový poslanec Gregor Gysi. který je z NDR.

Die Welt objasňuje , že v prohlášení zveřejněném v úterý se také píše: „Plánované zbrojení nekončí s koncem války na Ukrajině, nečiní náš svět klidnějším a bezpečnějším. Nemůžeme si je dovolit ve jménu budoucnosti." Signatáři výzvy, bojující za ukončení této válečné euforie v západním táboře, říkají, že to nepomůže ani ukrajinskému lidu, protože nové zbraně by nepomohly Ukrajině v jejím boji a jejím právu na sebeobranu. Zbraně jako odstrašující prostředek pro ně nejsou tou správnou cestou.

Obranné výdaje 30 zemí NATO již téměř dvacetinásobně převyšují výdaje Ruska, informuje německý deník, což jasně naznačuje zřízení nebezpečného soukolí, které se ztrácí ve všeobecném šílenství pro otázku Ukrajiny. „Pořízení konvenčních zbraní, jako jsou bojová letadla a drony, které lze použít jako prostředek odstrašení v rámci jaderných vojenských bloků, je zbytečné,“ trvají na svém signatáři. Jsou toho názoru, že jedna věc je zřejmá: „Tato válka a hrozné obrazy smrti a ničení na Ukrajině nemohou ospravedlnit radikální změnu kurzu německé zahraniční politiky a největší nárůst výdajů na zbrojení od druhé světové války – dokonce prostřednictvím změny ústavního zákona“.

Spiegel uvádí, že 600 celebrit bojuje proti plánům německého kancléře Olafa Scholze na modernizaci Bundeswehru. K signatářům, kteří si uvědomují nebezpečí vojenské spirály, do níž se Německo noří, se připojují i političtí představitelé nacházející se v současné koalici německé vlády. Tito signatáři dávají přednost rozumu a nepodléhají vášni válečných štváčů, kteří říkají, že NATO se musí stát silnějším, že Německo se musí více zapojit. Oznámením o zvláštním fondu ve výši 100 miliard eur pro Bundeswehr Olaf Scholz znovu rozdmýchal protiválečný a antimilitaristický apel v Německu.

Pokud jsou rubly vázány na zlato v ceně 5000 rublů za gram a na jednu TROJUNCI připadá 32 gramů, což znamená, že jedna unce zlata by stála 160 000 rublů, pak přepočet na americké dolary znamená, že při použití rublů je cena zlata 1600 dolarů za unci, místo 1928 dolarů za unci při použití dolarů.

A co hůř, protože Rusko bude prodávat svou ropu a plyn pouze v rublech a rubly jsou nyní pevně stanoveny na 5 000 rublů za gram, každý, kdo bude chtít koupit ropu nebo plyn, bude muset platit buď v rublech, nebo ve zlatě, a za zlato, které nabídne jako platbu, nedostane hodnotu amerického dolaru!

V podstatě jakákoli měna navázaná na zlato bude vyhovovat. což znamená, že takové země – jako Japonsko – se začnou zbavovat svého dolarového dluhu tak rychle, jak jen to půjde – NEPŮJDOU ke dnu s lodí! Přesunou se ke stabilnějším měnám, jako je paradoxně … rubl.

Takže se máme na co těšit. Dosavadní cenzurní kroky, jimiž jsou početné zablokované alternativní weby, přinášející jiné informace než jsou informace oficiální, a upozornění nejvyššího státního zástupce, že lidé, kteří v souvislostí s ruskou invazí na Ukrajinu budou projevovat proruské postoje, mohou být potrestáni vězením od jednoho až tří let, zřejmě vládě v jejím současném tažení proti svobodě slova (zaručené naší ústavou), nestačí, a připravuje pro nás tedy cosi peprnějšího. A to tak peprného, že „do roka“, jak se premiér vyjádřil, „bude tato otázka vyřešena“.

Propánakrále vyřešena čím? To jako tím slibovaným vězením? Nebo Zmocňovacím zákonem a zřízením koncentračních táborů, jak to v třicátých letech minulého století po požáru Říšského sněmu zařídila Hitlerova banda. Nebo čímsi modernějším? Třeba waterboardingem? Nebo zablokováním, či spíš zrušením i té poslední hrstky alternativních webů, kterým vláda ještě na pár týdnů či měsíců – čili jen dočasně – dovolila dýchat?

Uvidíme. A připravme se na nejhorší. Protože, jak se ukazuje, přišel čas, kdy vrchnost usoudila, že ji už nebaví dělat ze sebe demokraty, když demokraty nejsou. Masky padají a z demokracie zůstává jen její slupka, což jsou slova. Obsah byl vyvezen na smetiště – a dobře mu tak. Vždyť jinak bychom ruskou tzv. propagandu museli pracně a možná bez kýženého úspěchu vyvracet, kdežto teď, bez toho, co demokracie obsahuje, nám stačí před ní zalepit všechny díry. Anebo, jak se vyjádřil premiér, dbát o to, by se sem ona ruská propaganda nedostávala.

Současná vláda v ČR plně přechází na systém demokratury. Koncept demokracie má mezi lidem stále obrovskou autoritu. Občané se nechtějí vzdát občanských práv. Naopak chtějí dál svobodně vyjadřovat svoje názory, chtějí se dál po libosti „shromažďovat“ a sdružovat, chtějí dál rovné a přímé volební právo bez podvodů vládnoucí moci, přáli by si uplatňovat právo na informace namísto jednostranné houstnoucí dezinformační kampaně médií hlavního proudu. Jenže vláda, která nekoná pro lid, ale proti lidu, se v demokracii neudrží. Musí o demokracii žvanit, ale tolerovat ji, by pro ni bylo sebevražedné. V zájmu sebezáchovy volí diktaturu, popření demokracie. Tak vzniká demokratura, vzývání demokracie v diktatuře.

Demokracie je pro občany lákavá idea. Po desetiletích bojů se s ní vlády musely do značné míry smířit. Není totiž pravda, že demokracie je nebo není, demokracie je více nebo méně. Čím více hrozí, že se lid bude domáhat svých zájmů, tím více budou vlády pod různými záminkami demokracii potlačovat. Oblíbená záminka k potlačování demokracie, je ochrana demokracie. To tehdy, když pravda ohrožuje stát a správcové země vědí nejlépe co dělat, zatímco lid je vlastně hloupý. V psychologii se této fintě říká „racionalizace“, tedy rozumové vysvětlení. Nepřijatelné chování je zdůvodňováno ušlechtilými cíli.

Západ zvolna podléhá morální a kulturní degradaci. Ta je předmětem kritiky, ale na ni doposud stačilo mírnější potlačování demokracie a lehčí totalita. Občané jsou poučeni, co není vhodné říkat, kde se nemají sdružovat a shromažďovat, k jakým informacím se nedostanou, a že mají tolerovat volební manipulace a podvody. To je zatím jen ochutnávka nadcházející totality.

Problém je v tom, že už nebude dost zdrojů na udržení dosažené životní úrovně. Materiální spotřeba je pro rozhodující masu občanů důležitější než ušlechtilé ideje. Pokles životní úrovně nakonec spolehlivě naštve úplně každého. Co udělají skuteční, ale pro veřejnost sotva viditelní vládci a jejich privilegovaní sluhové? Samozřejmě budou kázat vodu a pít víno. Ale vína není dost pro všechny (ale už i vody se na mnoha místech kriticky nedostává). Tím rozporem mezi slovy a činy privilegovaní sluhové ve vládách spolehlivě naštvou velkou většinu občanů. Proto musejí zpřísnit zákazy, více a přísněji trestat.

Lidovou nespokojenost je třeba kanalizovat. Na to existují osvědčené metody, zejména vytváření obrazu nepřítele (jiného než je vláda sama), podpora nenávisti mezi lidmi, mezi generacemi, národnostmi, vyznavači různých ideí… A kdyby to nestačilo, je třeba poslat muže do války a dbát, aby byla co nejvíc zničující.

Nastávající omezení zdrojů a materiální spotřeby je ve skutečnosti kritické. Proto ta opatření a ušlechtilé nové ideje, které mají zakrýt budoucí nedostatek potřebou ušlechtilé askeze a bohulibých cílů. Ovšem akcionáři nechtějí přestat bohatnout a ředitelé jejich společností musí dosahovat plánovaných zisků.

Krásným příkladem je projekt Green Deal. Jeho cílem je dramaticky omezit spotřebu ne kvůli deklarované záchraně planety, ale kvůli omezení zdrojů. K EU se totiž nikdo nepřidá, a snížení její osmiprocentní produkce skleníkových plynů na polovinu je plivnutím do moře. Akcionáři o své zisky nepřijdou, čím méně energie, tím bude dražší. Útlum evropského zemědělství, který v souběhu se zablokováním Ruska povede k růstu cen potravin s následným levným dovozem z „třetích zemí“ a jeho prodejem za vysoké ceny.

Vládnoucí moc potřebuje odvést pozornost od svého konání a najít viníky. Těmi údajně jsou občané, kteří příliš spotřebovávali, co se jim nabízelo a Rusko, které nebylo dost trpělivé, aby počkalo na dozbrojení Ukrajiny a vybudování základen na jejím území. Sankce poškodí víc Evropu bez zdrojů než Rusko se zdroji. Proto má být v Evropě slyšet jen jednostranná propaganda, proto se má úspěšně rozvíjet demokratura a potlačovat vše, co stojí v cestě.

Má to ovšem háček. Dřív nebo později kritické množství občanů postřehne rozdíl mezi oficiální ideologií a realitou. A všimnou si, že jim krom žvanění vláda nemá co nabídnout. Ideologie se časem zesměšní sama. Odtud je jen krůček k úvaze, k čemu je taková vláda. Hrozí jen to, že místo řešení zvolí reprezentaci novou, nadějnou, ještě horší, podpořenou dobře zaplacenou propagandou.

Ten je výsledkem dlouhodobého soupeření mezi USA a Ruskou federací. Snad by to jen chtělo jít cestou izraelské vlády, která je jinak (v jiných otázkách) velkým vzorem pro české vlády a nedodávat na Ukrajinu zbraně. Ty totiž jen prodlužují konflikt a ve svých důsledcích prodlužováním konfliktu dochází k dalším ztrátám na životech nejen vojáků, ale také civilního obyvatelstva.

Vnitřní politice se vláda věnuje jen povrchně. Neví totiž, jak na to. Většina ministrů postrádá nejen předchozí ministerskou zkušenost, ale vlastně jakoukoliv zkušenost ve vyšší řídící funkci. Většina z ministrů nemá ani potřebnou odbornost v rezortech, které řídí.

Dovoluji si tvrdit, že takto slabou vládu jsme tu od listopadu 1989 ještě neměli. Vláda pochopitelně musí řešit otázku uprchlíků z Ukrajiny. Těch je u nás v tuto chvíli asi 300 tisíc a během dalšího měsíce to může být třeba půl milionu i více. To zatíží jak naše sociální systémy, tak systémy zdravotní a další. Dříve nebo později to vyvolá značné pnutí ve společnosti.

V tuto chvíli mají Češi naštěstí vůči Ukrajincům otevřená jak svá srdce, tak své peněženky. Ale to, bohužel, nevydrží dlouho. Zejména, pokud vláda bude přistupovat váhavě k řešení problematiky uprchlíků. Ti musejí dostat kromě důstojného ubytování či bydlení také práci, aby zajistili ekonomicky chod svých rodin. Přitom se jedná většinou o maminky s dětmi či maminky a babičky s dětmi. Prostě je to obtížný úkol. Ale vláda nemá k řešení jen toto.

Vysoká inflace, která u nás dosáhla statisticky prý 11,1% lze razantně snížit prakticky okamžitě zrušením DPH u energií (plyn, elektrická energie, teplo) a pohonných hmot, čemuž se vláda až fanaticky zavile brání. Přechodná eliminace DPH alespoň u těchto služeb a zboží by vedla ke snížení cen energií, pohonných hmot a tedy ke snížení inflace. Pokud vláda ještě v opozičních kamaších vyčítala Babišovi „jeho drahotu“, dnes můžeme směle říci, že za stávající drahotu je odpovědná ona. Reálná inflace, alespoň podle mého názoru, není 11 %, ale cca 15%. A vláda nic.

Před zhruba čtrnácti dny jsem psal ve svém článku, že je potřeba udělat něco, co by stabilizovalo ceny chleba a pečiva. Je to v zásadě jednoduché. Česko je soběstačné ve výrobě pšenice a tak to chce jen zakázat její vývoz.

Samozřejmě, že naši spekulanti by rádi prodávali v zahraničí českou pšenici za násobně vyšší ceny, než kolik byly v minulém roce její výrobní náklady. A chybějící pšenici pro výrobu chlebové mouky by bylo potřeba za pár týdnů dovážet podstatně dráž. Je to jednoduché, ale vláda nedělá nic. Jen přihlíží podle bludné zásady „trh všechno srovná“, kam až ceny chleba a pečiva vystřelí....

V průzkumu CVVM v červnu minulého roku sdělovaly dvě pětiny českých domácností, že vychází se svými příjmy jen obtížně. Pětina dotazovaných (20%) hodnotí svou domácnost jako chudou, 10% se považuje naopak za bohaté a těch „zbývajících“ 70% hodnotí svou domácnost jako ani bohatou, ani chudou. Bylo by zajímavé vidět, jak by čísla vypadala u těchto otázek dnes.

V jiném průzkumu veřejného mínění CVVM z května 2020 sdělovalo 27% lidí, že jejich domácnost vychází s financemi velmi těžko: buď nejdéle měsíc (7%), nejdéle dva měsíce (7%) a nejdéle tři měsíce (8%). Dalších 5% lidí sdělilo, že nevychází vůbec.

Dalších 15% lidí říká, že mají finanční rezervy nejdéle na 3 měsíce až půl roku. Za ty dva roky se ta čísla, podle mého názoru, výrazně změnila. Bohužel k horšímu.

Před pár dny zveřejněný průzkum veřejného mínění agentury Median (MFD, sobota 19. 3.) sděloval, že téměř dvě třetiny Čechů se musí kvůli zdražování v různé intenzitě uskromnit. Na otázku, zda Češi tvoří rezervy pro případ mimořádné situace (finanční, materiální, atp.) 61% (!) lidí odpovědělo. že si rezervy nevytvářejí. Z toho 30,5% je nevytváří vůbec a dalších 30,7% sdělilo, že nemají z čeho ty rezervy vytvářet.

Velká část lidí si myslí (přes 90%), že zdražování má přímou souvislost s konfliktem na Ukrajině. Z toho logicky vyplývá, že bychom měli hledat cesty k tomu, abychom hlavní aktéry konfliktu (včetně Spojených států) tlačili k tomu, aby válečný konflikt ukončili.

Velká část lidí si myslí (přes 90%), že zdražování má přímou souvislost s konfliktem na Ukrajině. Z toho logicky vyplývá, že bychom měli hledat cesty k tomu, abychom hlavní aktéry konfliktu (včetně Spojených států) tlačili k tomu, aby válečný konflikt ukončili.

Velká část lidí si myslí (přes 90%), že zdražování má přímou souvislost s konfliktem na Ukrajině. Z toho logicky vyplývá, že bychom měli hledat cesty k tomu, abychom hlavní aktéry konfliktu (včetně Spojených států) tlačili k tomu, aby válečný konflikt ukončili.Velká část lidí si myslí (přes 90%), že zdražování má přímou souvislost s konfliktem na Ukrajině. Z toho logicky vyplývá, že bychom měli hledat cesty k tomu, abychom hlavní aktéry konfliktu (včetně Spojených států) tlačili k tomu, aby válečný konflikt ukončili.Přes dvě třetiny lidí v průzkumu tvrdí, že omezí kvůli rostoucím cenám pohonných hmot osobní dopravu, či zbytné cesty.

Sociální situace ve společnosti je vážná. Čísla se budou zhoršovat každým měsícem tak, jak poroste inflace, kterou tato vláda a současné vedení ČNB nejsou schopny kvalitně léčit. Jen tak mimochodem, Evropská centrální banka (ECB) má základní referenční úrokovou sazbu kolem nuly, naše centrální banka (ČNB) ji dokázala posunout na 4,5%. Inflace v zemích EMU (zemích platících eurem) je o něco více než poloviční, ve srovnání s tou naší. Tak kdo má tedy pravdu ve své měnové politice? ČNB anebo ECB? Myslím si, že ECB. A vedení ČNB sní ještě dál o zvyšování úrokových sazeb. Prostě je problém, když měnovou politiku státu řídí diletanti. A národohospodářskou a rozpočtovou politiku státu řídí ještě větší diletanti ve vládě.

S plnou vahou dopadne zdražování na široké společenské vrstvy u nás během příštích týdnů a měsíců. Doufejme, že i vláda už v té době pochopí, že je lepší, nežli se věnovat svůj čas válečné vřavě, zabývat nepraktickými problémy českých lidí.

Podíváme–li se nezaujatě na prozatímní výsledky války na Ukrajině, musíme konstatovat, že den za dnem prohráváme bitvu za bitvou. Světlo na konci tunelu žádné nesvítí, jen černá tma totální porážky. Posuďte sami výsledky jednotlivých bitev:

Umělci a sportovci jsou nuceni provádět politickou sebekritiku i když nic neprovedli. Povinné vyjadřování k politickým tématům nemá obdoby. Představme si, že by v v době „komunistické“ totality byli američtí sportovci nuceni odsuzovat svého prezidenta či svou zemi za válku ve Vietnamu. Jinak by nesměli nastoupit k utkáním v tenisu či hokeji. Absurdní. Dnešní cenzoři tak překonali ty „komunistické“ a „fašistické“. Ti se snažili alespoň budit zdání, že „politika do sportu nepatří“. Dnešní cenzoři se už ani nesnaží svou bídu maskovat.;

Zvítězí Rusko a dosadí loutkovou neutrální vládu prosazující denacifikaci a demilitarizaci. Výsledkem budou naše vyšší náklady na zbrojení, odříznutí od ruských zdrojů ropy a plynu a tím mj. nižší konkurenceschopnost na světových trzích. Zhoršení životní úrovně je nevyhnutelné. Militarizace společnosti rovněž, urychlená příprava na tažení na Rusko a revanš za „Naši Ukrajinu“.

b) Zvítězí Ukrajina a Rusko se stáhne z Donbasu a Krymu. Výsledkem budou naše vyšší náklady na zbrojení, odříznutí od ruských zdrojů ropy a plynu a tím mj. nižší konkurenceschopnost na světových trzích. Zhoršení životní úrovně je nevyhnutelné. Militarizace společnosti rovněž, urychlená příprava na konečné řešení ruské otázky, tažení na Rusko je nevyhnutelné.

c) Skončí to nějakým patem – výsledkem budou naše vyšší náklady na zbrojení, odříznutí od ruských zdrojů ropy a plynu a tím mj. nižší konkurenceschopnost světových trzích. Zhoršení životní úrovně je nevyhnutelné. Militarizace společnosti rovněž, urychlená příprava na konečné řešení ruské otázky, tažení na Rusko je nevyhnutelné.

Nečekejme nějaké svobodné volby. Ty už nebudou, hra na demokracii skončila. Game over. Maximálně budeme moci volit mezi čertem a ďáblem druhé kategorie schváleným Velkým Bratrem. Podobně nečekejme nějaké soudy ohledně cenzury. Ocitáme se v oblasti nástupu totalitní nadvlády, podobně jako tomu bylo ve 30. letech minulého století v Německu či po roce 1948 u nás. Tehdy také většina nedohlédla konců parademaršů, oslavných demonstrací a záchvatů všeobecného nadšení pro znovu nalezenou lidskost a humanitu. Národ se opájel sociálním cítěním, sounáležitostí a bratrstvím s „pokrokovými národy“. Vyvěšování vlaječek vždy a všude se stalo milou povinností. Na jedné straně Němci, Italové, Španělé a další národy vyhlížející nový světový řád osvobozený od hord z východu a na druhé straně židobolševici a jejich pomahači. Cílem bylo mj. nerostné bohatství Ruska. Toho se zachtělo jak rakouskému Adolfovi tak naší Madle. Kdo ovšem nepozbyl úplně rozumu, ví, že hydra fašismu, totality a války nemá nikdy dost. Celá Země jim nestačila, nestačí a stačit nikdy nebude.

Přestože se zdá, že nastalá situace nemá řešení, ve skutečnosti je řešení prosté, jednoduché a jasné. Český národ může zachránit nejen sebe, ale i svět. Podobně jako v předvečer 1. světové války stačilo nenastoupit do mašinérie války „za císaře pána a jeho rodinu“ tak i dnes by postačila jednotná vůle zavrhnutí zbrojení, rozpuštění armády, vystoupení z NATO a vyhlášení neutrality.

Před sto lety stačilo, aby milion kusů české potravy pro děla nenastoupilo do tažení na východní, ruskou (a italskou) frontu a válka by se zhroutila v samém začátku. Pozdější hromadné dezerce sice válku zkrátily, ale život už desítkám tisíc Čechů a milionům z dalších národů navrácen být nemohl. O zbytečnosti tehdejší války nemá smysl psát. Tak jako vždy jeden vydělal a miliony mají pomník s metálem „in memoriam“. Podobně dnes má ještě český národ možnost volby, nechat Fialu s Černochovou a dalšími otroky zla nechat osamocené jako kůly v plotě, anebo mlčet a po zásluze zítra jako zvířata určená k ulovení a na porážku čekat na rychlý, (ne)milosrdný konec. e–republika.cz

…Vezměme si např. západní narativ o Ukrajině. Příběh, který veřejnosti předkládají západní média, nemá s realitou nic společného. Ruský vojenský pohled se v této oblasti upíral vždy jen na Donbas na východě a jihu Ukrajiny, který je obydlen Rusy a byl vždy součástí Ruska, dokud jej sovětští vůdci, každý z nich pro své specifické důvody – stejně jako Krym – nepřevedli ze správy Ruska do správy Ukrajiny. A když v roce 2014 svrhly USA demokraticky zvolenou ukrajinskou vládu a samy pak Ukrajinu opanovaly, hlasovali krymští a donbasští Rusové pro připojení jejich území k Rusku. Kreml však přijal jen žádost Krymu a nikoli už žádost Donbasu.

Což byl tragický omyl, demonstrující nedostatek obezřelosti na straně ruské vlády. Neonacistické živly na západní Ukrajině, jejichž předkové v době Druhé světové války bojovali na straně Hitlera, začali totiž napadat Rusy, žijící ve východní části Ukrajiny, a nejpřevážněji pak Rusy v Donbase. Nu a americká loutková vláda v Kyjevě se k této kampani připojila, když pro celé území Ukrajiny vyhlásila zákaz používání ruského jazyka.

Aby se tomuto odnárodňovacímu tlaku ubránili, vyhlásili pak donbašští Rusové svou nezávislost vytvořením dvou tzv. odpadlických republik, a to republiky Doněcké a Luhanské, které ovšem ukrajinské jednotky a neonacistické milice začaly okamžitě trestat každodenními dělostřeleckými útoky, které pak pokračovaly dalších osm let a vyžádaly si tisíce civilních obětí. A po pouhém ostřelování následovaly i ukrajinské útoky, které po prvních neúspěších přece jen dokázaly ubrat z území obou odpadlických republik velké oblasti a připojit je zpět do pravomoci Ukrajiny…

Větší část vojenské intervence na Ukrajině směřuje k vyčistění Donbasu od ukrajinských a neonacistických sil. To je též důvod Putinova pomalého kroku války, vylučujícího používání těžkých zbraní proti oblastem a objektům, obývaným civilisty. Těmito civilisty jsou Rusové, a jak , Putin řekl, „přišli jsme tyto civilisty osvobodit, a ne je zabít“.

Rusové nasadili 200 000 mužů proti 600 000 ukrajinských vojáků vycvičených a ozbrojených Spojenými státy a Velkou Britanií. Ukrajinská armáda, která tedy v přesile tři ku jedné byla jako bojová síla zničena rychleji, než Rusové porazili USA a Izraelem vyzbrojenou a vycvičenoou gruzínskou armádu, která v srpnu 2008 přepadla Jižní Osetii. A jedinou příčinou, proč nějaká budova na Ukrajině ještě stojí, je ruská zdrženlivost…. Vybral a přeložil Lubomír Man

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 4.4..2022